Tři hudební nástroje mezi Prahou a Paříží

V Paříži vydávaný repertoár a ve městě usazení hudebníci ze střední Evropy sice zahrnují velké spektrum hudebních nástrojů a specializací, přesto jsou tři hudební nástroje, jejichž vývoj a použití jsou neodmyslitelně spjaty s Francií a střední Evropou, potažmo českými zeměmi. Tvoří tak pomyslné vlákno v hudebních dějinách obou lokalit.

Louis Carrogis, dit Carmontelle. Monsieur de Kohault, musicien autrichien. 1764. Kolorovaná kresba. Musée Condé, Chantilly, sign. CAR 426. (© GrandPalaisRmn (Domaine de Chantilly) / René-Gabriel Ojeda)

Loutna

Loutna a nástroje loutnové rodiny mají velmi dlouhou historii. U Tomáše Baltazara Janovky v jeho latinském hudebním slovníku Clavis ad thesaurum magnae artis musicae (Praha, 1701) nalezneme u hesla o loutně přesný popis typu nástroje a jeho ladění – jedenáctisborové barokní loutny, kterou soudobí teoretikové označovali za loutnu francouzskou. Dle Janovky bylo tehdy v Praze louten takové množství, že by se jimi daly pokrýt střechy největších tamních paláců. Ve Francii se již v polovině 17. století ustálilo ladění barokní loutny (Cc-Dd-Ee-Ff-Gg-/-Aa-dd-ff-aa-d’-f’) a také počet strun. Tento typ loutny se pak na více než sto let stal hlavním nástrojem používaným napříč Evropou.

Domovní znamení domu U Tří housliček, Nerudova 210, Praha, kde sídlil Thomas Edlinger. (© ladabar, CC BY-NC 2.0)

V roce 1718 vznikly první datované skladby (některé napsané v Praze) Silvia Leopolda Weisse, „loutnového Bacha“, pro nový typ loutny – třináctisborovou barokní loutnu. Nová loutna vznikla rozšířením francouzské jedenáctisborové loutny o další dva páry strun (sbory) v basu pomocí připojeného nástavce na kolíčníku, tzv. basového jezdce. Indicie umožňují domnívat se, že k tomuto rozšíření došlo v Praze v loutnařské dílně Thomase Edlingera, od něhož se takové nástroje dochovaly. Edlinger stavěl nástroje imitující renesanční teorby italských mistrů, tedy nástroje s velkým korpusem. Jejich zvuk tak byl silnější a umožňovaly lepší zapojení loutny do komorních uskupení.

Na takový nástroj zřejmě hrál i Josef Kohout, který se nejpozději v roce 1762 usadil v Paříži a hrál na něj s úspěchem v Concert spirituel duety s violoncellem. Na terase zahrady, či snad parku Monceau, jej jedinečně spolu s nástrojem zachytil amatérský portrétista Louis Carrogis, řečený Carmontelle. S Kohoutem se do Paříže zřejmě dostal i loutnový komorní repertoár, typický pro střední Evropu poloviny 18. století, v němž exceloval vedle Weisse i Kohoutův starší bratr Karel.

Emanuel Joachim Haas. Franciscus Antonius S.R.I. comes de Sporck [...] Ætatis LXXIII ann. Mědiryt, 1735 (frontispis knihy: Nicolas Le Tourneux. Das christliche Jahr, oder die Episteln und Evangelien auf die Kirchen-Fest-Tage und Gelübd-Messen durch das ganze Jahr, sambt dererselben Außlegung, in gebundener und ungebundener Rede. Sechster Theil. Prag: Labaunischen Erben, 1733). MZK, sign. ST4-0030.680,6-11,A.
(© Moravská zemská knihovna)

Lesní roh

Dalším nástrojem, který cestoval nejdříve z Francie do Čech a pak zpět byl lovecký, později lesní roh. Stejně jako loutna i tento nástroj prodělal bouřlivý vývoj a existuje množství různých typů a vývojových stadií. Hrabě František Antonín Špork byl během kavalírské cesty ve Francii roku 1680 uchvácen francouzským jezdeckým honem na jeleny, při němž se používaly signály lovecké trubky (trompe-de-chasse). Nechal tehdy dva své sluhy, Václava Svídu a Petra Rölliga, vyučit se hře na tento nástroj. Po jejich návratu na Šporkovo panství se tento druh honu rozšířil do dalších habsburských zemí.

Na rozdíl od Francie se však ve střední Evropě začal nástroj dostávat i do hudebních produkcí a nezůstával jen v rukou lovců v lese. Kolem roku 1703 byl snad s pomocí Šporkových hornistů ve Vídni sestrojen menší, plněji znějící nástroj, vhodnější k použití v kapele. Ten dostal název Waldhorn (lesní roh), později byl doplněn o součásti, které umožňovaly hrát v několika tóninách (Inventionshorn – invenční roh), avšak pouze v harmonických tónech. Dvojice lesních rohů se stala v této podobě neodmyslitelnou součástí všech kapel v habsburském soustátí i mimo něj.

Invenční roh

O vznik invenčního rohu se zasloužil český hornista drážďanské dvorní kapely Antonín Josef Hampl. Ten vymyslel i techniku hry, která umožnila rozšíření tónového spektra lesního rohu na celou stupnici. Jednalo se o zakrývání roztrubu rukou (technika krytí), při kterém se hraný tón mohl snížit až o dva půltóny. Tato technika se stala obchodním tajemstvím až do roku 1797 a předávala se jen z učitelů na žáky. Centrem mistrovské sólistické hry na lesní roh se tak stala střední Evropa, zejména oblast severních Čech a Saska. Do Francie se toto umění dostalo postupně ve druhé polovině 18. století s cestujícími virtuosy, jako byl slavný Jan Václav Stich, řečený Giovanni Punto. Pařížští nakladatelé vydávali symfonie s party pro dvojice lesních rohů, které se staly také obvyklou součástí koncertů v Concert spirituel.

Jeune femme jouant de la harpe dans un intérieur [mladá žena hrající na harfu v interiéru], připisováno Jeanu Laurentu Mosnierovi. Kvaš (38,4 × 32,3 cm). (© soukromá sbírka)

Harfa

Třetím nástrojem, který si získal velkou oblibu ve Francii druhé poloviny 18. století, byla harfa. Obecně se má za to, že pedálovou harfu vynalezl v prvních desetiletích 18. století Jakob Hochbrucker (1673–1763), působící v bavorském Donauwörthu, syn augsburského houslaře Georga Hochbruckera. Pedálový systém, umístěný v základně nástroje, je spojený se složitým mechanismem, který zakončují táhla pro každou strunu umožňující o půltón změnit délku vibrující struny. Pedály se ovládají chodidly, z čehož vznikl pojem „harpe organisée“ (harfa na způsob varhan), který tento mechanický nástroj označuje a odkazuje k varhanám. Dochovalo se několik čtyř- či pětipedálových harf, většina má však pedálů sedm, jeden pro každý tón stupnice. Tato harfa byla laděna nejčastěji v Es dur, což umožňovalo s použitím pedálového mechanismu hraní skladeb v tóninách do tří béček a enharmonicky i křížků. Minimálně tři ze synů Jacoba Hochbruchera – Simon (1699–1750), Johann-Christoph (1715–?) a Johann Baptist (1732–1812) – objeli v koncertních turné celou Evropu. Hráli ve Vídni, Bruselu, ale i v Paříži či Petrohradu. Jejich bratranec Christian (1733–1805), s řeholním jménem Coelestin, byl také harfenistou a skladatelem. Simon a Johann Baptist hráli na harfu také v Paříži, kterou tento vynález doslova ohromil, a z pedálové harfy se brzy stal velmi módní nástroj.

Jan Křtitel Krumpholtz. Quatre sonates chantantes et peu difficiles pour la harpe. Op. 16. Paris: l’auteur, 1789. MZK, sign. STMus4-0805.904. (© Moravská zemská knihovna v Brně)

Do Paříže se přijel učit hrát na harfu i pražský rodák Jan Křtitel Krumpholtz někdy mezi lety 1760 a 1761 a učil se zde od nejslavnějšího z rodu Hochbruckerů, Johanna Baptisty, Simonova mladšího bratra čerstvě usazeného v Paříži. Následně se mladý Krumpholtz (v doprovodu otce) vydal opět na cesty a do Paříže se natrvalo vrátil až po úspěšných turné po Evropě na začátku roku 1777. Je považován za nejvýraznějšího virtuosa na harfu 18. století a je mu připisován také důležitý přínos ve vývoji mechaniky nástroje. Zejména jeho technika ovládání pedálů značně posunula možnosti nástroje. Krumpholtz také vymyslel osmý pedál, který se ovládal na levé straně nástroje a otevíral systém chlopní v rezonanční skříni. To vytvářelo dynamické a barevné zvukové efekty. Dalším jeho vynálezem byl „kontrabas“ nebo též „kladívkový klavichord“, vyrobený Sébastienem Érardem. Jednalo se o systém pedálů umístěný pod harfou, který se ovládal chodidly. Oba vynálezy byly předvedeny na Francouzské akademii věd v roce 1787. Až po Krumpholtzově smrti patentoval roku 1810 pařížský nástrojař Érard nový model dvouzářezové pedálové harfy, který je základem moderní podoby nástroje.

Rozšiřte si obzory

Prohlédněte si detailně typ harfy, na který hrál Jan Křtitel Krumpholtz. V pařížském muzeu hudby je uložena jednozářezová harfa se sedmi základními pedály, obsahující další dva pedály pro dynamické efekty. Byla postavena roku 1787 pařížským stavitelem harf Jeanem Henrim Nadermanem.

Prohlédněte si obrázky

Různé etapy vývoje historických rohů detailně představuje na videu stavitel Rick Seraphinoff z Indiana University:

Podívejte se na video

Hudební tvorba jedněch z posledních loutnistů – bratrů Josefa a Karla Kohoutů –
zahrnovala široké spektrum repertoáru. Nově je souborně uspořádána do tematického katalogu, který v úvodu shrnuje i nejnovější poznatky o jejich životech.

Plný text knihy

<< 5. >>

Tři hudební nástroje mezi Prahou a Paříží

Loutna

Fantasie pro 11-ti sborovou loutnu.

Koncert pro 13-ti sborovou loutnu.

Lesní roh

Invenční roh

Harfa

Rozšiřte si obzory

Nejistého původu?

Výstavu provozuje

Moravská zemská knihovna v Brně ve spolupráci s Francouzskou národní knihovnou.

Sdílejte nás!