A co ženy?

François-Hubert Drouais. Mesdames Victoire, Sophie et Louise. Olejomalba na plátně. Versailles, châteaux de Versailles et de Trianon, inv. č. MV 4459 / INV 4141 / B 880. (© GrandPalaisRmn (Château de Versailles) / Daniel Arnaudet| Jean Schormans)

Catalogue de la musique imprimée avant 1800 conservée dans les bibliothèques publiques de Paris [Katalog hudby vydané před r. 1800 nacházející se v pařížských veřejných knihovnách], vydaný roku 1981 pod vedením Françoise Lesura čítá třicet sedm jmen skladatelek, jejichž díla vyšla v Paříži mezi lety 1740 až 1800. Z toho je třicet čtyři jmen francouzských a pouze tři cizí – jde o Angličanku Jane Mary Guest, Němku z Mannheimu Franzisku Lebrun, rozenou Danzi, a Italku Maddalenu Lombardini Sirmen. S výjimkou posledně uvedené houslové virtuosky, jejíž dílo bylo zaměřeno na smyčcové nástroje, uplatňovaly všechny tyto skladatelky své nadání v malém počtu oblastí, jakými byly dramatická hudba, romantická píseň s doprovodem klavíru, harfy nebo kytary a také hudba pro klavír či harfu s doprovodem nebo bez něj.

Ačkoli žádné z děl oněch několika málo skladatelek činných v habsburském soustátí, jako byly např. Vídeňanky Marianna von Martines a Maria Theresia von Paradis, nevyšlo v Paříži tiskem (druhá zmiňovaná skladatelka ještě neměla na svém kontě žádnou vlastní kompozici, když roku 1784 vystoupila na koncertě v Concert spirituel), byly ženy ve sledovaném období ve Francii přítomny na všech ostatních úrovních produkce a šíření hudebnin jako jejich mužští kolegové.

Journal de Paris, 4. dubna 1784, s. 421.

Podle údajů z Dictionnaire des éditeurs de musique français [Slovník francouzských hudebních nakladatelů] Anik Devriès a Françoise Lesura tvořily ženy v období 1740–1800 v rytém nototisku ve Francii 57 % rytců (74 rytkyň a 55 rytců), avšak ve vydávání a prodeji hudebnin jich bylo tou dobou pouze 20 % (28 nakladatelek nebo prodejkyň oproti 110 nakladatelům nebo prodejcům). Tato procenta odrážejí ovšem pouze počet jmen zastoupených v každé profesi a nic nevypovídají o významu ani objemu produkce dané osoby.

Wenceslas Schobert. Concerto II pour le clavecin avec accompagnement de deux violons, deux oboe, deux cors de chasse ad libitum alto et la basse. Op. 12 (vyryto Mlle Vendôme u p. M. Morii). Paris: l’auteur, 1765, titulní strana. BnF, département de la Musique, sign. A-33361 (1). (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)

Jakmile jednou hudba vyšla tiskem, byla určena k tomu, aby se hrála. Mnoho šlechtických a měšťanských dívek se učilo hrát na nějaký nástroj, často na cembalo (později na klavír) nebo na harfu. Méně často se setkáváme se hrou na nástroje loutnové rodiny, jak ukazuje portrét baronky d’Holbachové (viz katalog).

Louis Carrogis, dit Carmontelle. Madame la baronne d’Holbach (1766). Kolorovaná kresba. Musée Condé, Chantilly, sign. CAR 403. (© GrandPalaisRmn (Domaine de Chantilly) / René-Gabriel Ojeda)

Journal de Paris, 24. prosince 1779, s. 1463.

Jiné mladé ženy, často pocházející z muzikantských rodin, se věnovaly přímo profesionální hudební dráze a díky koncertům v Concert spirituel bylo možné si vyslechnout i celou řadu ženských sólových hráček jak francouzských, tak zahraničních, samozřejmě vedle běžně vystupujících zpěvaček. Mezi těmito sólovými hráčkami se objevila i záhadná mademoiselle Pokorny, jejíž jméno prozrazuje více méně vzdálený český původ a která se představila 24. prosince 1779 v jednom z koncertů pro lesní roh od Jana Václava Sticha (zvaného Punto), v rámci nějž dle programu účinkovala celá plejáda dalších ženských sólových hráček.

O půl roku později hrály dvě „celebrated Miss Pokornys“ v Londýně duety a koncerty pro lesní rohy, ale poté obě již bez dalších stop zmizely. Od roku 1811, respektive od roku 1877 začíná uvádět většina referenčních publikací tuto neznámou hornistku jako dceru skladatele Františka Xavera Pokorného (1729–1794) a přisuzuje jí křestní jméno Beáta (Beate). Beze sporu ani jeden z obou údajů není historicky podložený. Její příbuzenský vztah s ostatními hudebníky Pokornými činnými v té době v Čechách a na Moravě zbývá teprve prozkoumat.

Ženy objevující se jako adresátky dedikací zároveň nezřídka patřily do některé z výše uvedených kategorií. Mnohé z nich náležely ke šlechtě, či dokonce k vládnoucím rodům, nebo se těšily vyššímu společenskému postavení než dotyčný skladatel. Takto např. mladý Mozart věnoval své dvě sonáty op. 1 (KV 6–7) Madame Victoire, jedné z dcer Ludvíka XV., která byla vynikající hudebnici, stejně jako její sestry Henriette, Adélaïde a Sophie a jejich neteř Madame Élisabeth. Hudební oddělení Francouzské národní knihovny uchovává četné partitury spojené s erby těchto princezen, k nimž patří i zde představovaný výtisk, pravděpodobně přímo ten, jejž skladatel začátkem března 1764 věnoval ve Versailles Madame Victoire.

František Jan Vondráček. Sonates pour le clavecin avec accompagnement de violon ad libitum, op. 4. Paris: aux adresses ordinaires, 1771, dedikace. BnF, département de la Musique, sign. AC P-2543. (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)

Dedikační list byl psán, jak tomu mnohdy bývalo, dosti neurčitými slovy: mladý hudebník (nebo spíše ten, jenž mu propůjčil své pero, nejspíš baron Grimm) se omezil na poděkování princezně za její blíže neupřesněná dobrodiní.

Naopak dedikace uvedená u Vondráčkových sonát op. 4 nás informuje o tom, že byly složeny přímo pro jeho žákyni mademoiselle Du Bourdieu. Krumpholtz zase dedikoval vícero svých koncertů Anne Marguerite Steckler, své žákyni, následně své druhé ženě i preferované interpretce svých skladeb – v té době byl takový druh dedikace spíše vzácnější.

U děl skladatelů činných v cizině se setkáváme se dvěma možnými případy. Přetiskl-li pařížský nakladatel vídeňské vydání, zachoval v něm i původní věnování. Naopak nakladatelka mademoiselle de Silly bezpochyby sama dedikovala madame d’Alleray (možná šlo o manželku nejvyššího pařížského soudního komisaře ve věcech civilních) soubor tří Haydnových symfonií, z nichž první (Hob I:D12) složil ve skutečnosti Giuseppe Sarti…

Rozšiřte si obzory

Zviditelnění role žen v hudebním prostoru, která byla dlouhodobě přehlížena, se v poslední době věnuje mnoho prací. Z publikací dostupných na internetu zmiňme projekt Demandez à Clara [zeptejte se Clary] z dílny asociace Présence compositrices, který se věnuje skladatelkám napříč historií. Na hudebnice 18. a 19. století se zaměřuje obsáhlý slovník vytvořený v Sophie Drinker institutu v Brémách.

<< 7. >>

A co ženy?

Rozšiřte si obzory

Dostali jsme se na konec výstavy. Rozlučme se hudbou!

Pokud si chcete výstavu znovu projít a prohloubit znalosti, zde je dílo prvního českého skladatele, jež ve Francii vydali, Václava Vodičky.

Úvodní stránka výstavy

Výstavu provozuje

Moravská zemská knihovna v Brně ve spolupráci s Francouzskou národní knihovnou.

Sdílejte nás!