Hudebníci
na cestách

„Často jsem slýchával, že jsou Češi nejhudebnější národ v Německu, ne-li v celé Evropě, a jeden slavný německý skladatel, který je v současné době v Londýně, mě ujistil, že kdyby měli stejné výhody, jako mají Italové, jistě by je předstihli. Není příčin bez následků; a příroda, i když při rozdílení talentu a nadání jednotlivcům bývá často stranická, není taková vůči celému národu. Podnebí mnoho přispívá ke vzniku a vytváření zvyků a mravů, a jsem přesvědčen, že národy, které sídlí v teplých krajích, nalézají v hudbě větší zalíbení než ty, které žijí v chladných krajinách, snad proto, že sluchové nervy jsou tam citlivější než zde; avšak marně bych pátral po příčině, proč by mělo podnebí působit více na Čechy než na jejich sousedy, Sasy a Moravany. Procestoval jsem celé království české od jihu až k severu; a poněvadž jsem pečlivě sledoval, jak se prostý člověk učí hudbě, shledal jsem posléze, že nejenom v každém větším městě, ale také ve všech vesničkách, kde jen je triviální škola, učí se chlapci i děvčata hudbě. […] Někteří cestovatelé tvrdili, že si česká šlechta vydržuje ve svých domech hudebníky. Pokud však mají služebnictvo, nemůže být jinak; neboť všechny děti sedláků a řemeslníků v každém městě i vesnici po celém českém království se učí hudbě v obecných školách. Praha je výjimkou, neboť jedině tam není hudba součástí školní výchovy, avšak hudebníci do města přicházejí z venkova.“

Charles BURNEY. Hudební cestopis 18. věku.Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966, s. 276–277 a 279.